Co je podstatné

12. dubna 2014 v 18:33 | Poe |  Poutnice
Heh, nebojte, nezapomněla jsem.

Pamatuju si, jak jsem psala první článek. Někdy koncem ledna. Strašně moc se toho změnilo. A když říkám strašně moc, vážně to tak myslím. Byly to věci, které rozhodují o mé budoucnosti (a tím i o aktuálním životě). Moc osobní na to, abych byla konkrétní, protože jsem se už hodněkrát takovým nepřímým sdílením na internetu dostala do nehezkých situací. Ale vlastně to ani není podstatné.

Opravdu PODSTATNÉ je to, co vám teď chci říct. V mém životě uběhly tři měsíce a všechno se otočilo o milion stupňů. A myslím si, že je to skvělá ukázka, že tohle se může stát i ve vašem životě. Cokoliv, co se právě TEĎ děje, a TOBĚ se to nelíbí, ZMĚŇ TO. To, že budeš zůstávat na stejném místě a stěžovat si, ti v životě nic nepřinese. NEBOJ se. Je to dokonalá příležitost. Pokud víš, že po tom touží tvoje srdce a duše, neexistuje jediná překážka, kterou by nešlo překonat. Protože pokud to fakt chceš, vesmír ti to dá. Naservíruje ti to s mašličkou a pošle ti to přímo pod nos. A nemusí to být nic velkého, bože. Stačí začít dělat to, co máš opravdu rád. Konečně se mít rád a chválit. Každá zkušenost je dobrá.

Možná, že si teď procházíš něčím těžkým. Uvědom si, že tě to posunuje dál. Ze všeho se můžeš učit. Může to být tvůj nový odrazový můstek. Pak budeš jinde, výš a řekneš si, žes to zvládl. Nic hezčího není. Jasně, že přijdou další výzvy, ale budeš už daleko silnější. A budeš to brát jinak. S vědomím, že tě to poučí a že to prostě ZVLÁDNEŠ.

Žijeme, abychom si plnili své sny. A překonávali překážky. A pak to oslavili. A tak pořád dokola.
See ya lejtr, miluju vás, mimochodem.
 

Tulipán a tulipaní, celej den se k sobě klaní

22. března 2014 v 11:15 | Poe |  Příšerka
Včera před školou rozdávali tulipány. No a tak jsem si jedny vzala. A cestou úplně zvadly a byly hnusné, škaredé a měla jsem chuť je vyhodit. Doma jsem je hodila do vázy a pořád z ní tak nechutně visely. Když jsem ale dneska ráno vstala, byly zase jako čerstvé, pevné, rovné a květy zase směřují pěkně nahoru^^
ehm jsem jediná, kdo v tom vidí hlubší, hluboký smysl? Ach, jak je ta příroda úžasná. Ode dneška miluju tulipány.


Čau lidi! Zase se ozývám po nekonečné době; ale vlastně je to jenom deset dní; ale i tak mi přijde, že můj život neustále prochází kvantovými skoky. Všechno se pořád mění, vyvíjí a tak. Tak proč to vlastně tak řeším? Můžu se přece uklidňovat, že zítra to bude jinak. Ale to počasí je krásné, to jo.

Zjistila jsem něco podstatného. Wejstuju čas být jako ostatní, místo toho, abych byla jako já se vším všudy. Wejstuju všechny příležitosti, které jsou pro mě a místo toho beru ty, které jsou pro ostatní. Jestli to teda někdo chápe. Ale já už jsem zvyklá, a vy ostatně taky. Prostě celá myšlenka spočívá v tom, že se konečně hodlám zaměřit na to, co chci JÁ a co baví MĚ. Hahahah, někteří už na to přišli. Congrats.

Co mě baví? No přece tužka a papír a pak taky ty barevný pastelky. Od tý doby, co jsem si je dovezla, jsem na nich závislá. Jo a pak taky ta černobílá břinkotruhla, se kterou mi to sice strašně nejde, ale až něco dokonale zahraju, je to takový tichý pocit výhry. A taky jídlo, to mě neopustí do konce života.

Serte na ostatní. Mějte se rádi a dělejte to, co vás baví.

Proč mi to tak dlouho trvalo?
Upozornění: Další záplavy mých oblíbených, tudíž divných obrázků přichází právě teď!

← capture →
http://cokgulenadam.tumblr.com/

Komu patří svět?! komu

12. března 2014 v 20:33 | Poe |  Příšerka
Chcete pozitivní článek? Fakt ho chcete? Well, máte ho mít.

Víte, dojde chvíle v životě a něco ve vašem mozku aktivuje nějakou random výhybku, která vám to tam hezky přetočí naruby. A i v té největší temnotě můžete najít světlo, ovšem musíte ho rožnout^^ (Albus s námi) Myslela jsem si, že se to nikdy nestane. Že budu žít a temnota bude mojí součástí na doživotí. No ona vlastně je a bude, ale není zase tak hrozná, jak se zdá. A největší živnou půdu jí stejně dávám já, když přitakám a poddám se jí.

Vždycky to bude ve mně. Špatné vzpomínky, trapné momenty, chyby, pochyby, výčitky, nejistota, beznaděj a mohla bych pokračovat do nekonečna. Nic nikdy uvnitř nebude dokonalé. Vždycky budu mít možnost nad něčím fňukat, něčeho se bát a milion věcí si vyčítat. A stejně tak tady bude možnost být šťastná, vykašlat se na všechny ty věci, co mě táhnou dolů a prostě žít a užít si to. Nikdy nebude dokonalá chvíle. I tak si to můžeme užít. Život není růžový. Budou tu slzy, budou tu bouře, ale vždycky to přejde. Všechno na světě přejde.. Nejsme tu pro to, abychom se trápili. Jsme tu, abychom se radovali, padali, vstávali a učili se.

Víte, co mi z toho srabu nejvíc pomohlo? Jedinej, pitomej citát.

Svět patří těm, co se neposerou.


Jo, dámy a pánové, to je on. Stendynk ouvejšn plís.
Teď vás jdu zaspamovat milionem blbostí z internetu.
(díky nim žiju, mimochodem^^)

my life | via Tumblr
Follow me On Tumblr http://slacnky.tumblr.com/
 


Je to jako prskavka

9. března 2014 v 8:04 | Poe |  Poutnice
Všechno je tak pomíjivé. Všechno bude jiné a všichni zapomenou.

Ozývám se po dlouhé době, ale věřte mi, chtěla jsem napsat už milionkrát dřív. Jenomže můj pan Chrome si prostě řekl, že mě na blog nepustí. Takže jsem se snížila natolik, že jsem požádala mé drahé rodiče o zapůjčení notebooku (když s něma dva dny nemluvíte, je pak těžké dojít s nějakou prosbou, nebo tak, znáte to).

Věci v mém životě jsou pořád stejně fucked up, takovej pěknej mess. Vypadá to, že to snad nikdy nepřestane. Ale po třech měsících jsem snad znovu objevila nějakou víru v něco, co se nedá tak úplně vysvětlit. Že třeba bude líp.

Pomíjivost. Napadlo mě to včera při přepisování sešitů. Není to tak dlouho, co se můj život úplně změnil. Dobře, nejde o žádnou katastrofu, pořád jsem člověk, pořád ženského pohlaví, žádná operace nebo tak. Spíš se změnily věci a lidi, kteří jsou kolem. A zhruba za měsíc tu sedím a to, co se dělo souvisle celý můj předešlý život mám trochu v mlze. Zvykneš si, říkali. Jo, zvykla jsem si. Staré pominulo a je to v mlze. A k lidem, které jsem zanechala v "mlze", se uzavřela cesta. A chápu, tvořit cestu z mlhy není asi moc jednoduché, spíš namáhavé a tak trochu obtěžující.

Je to jako děti a Vánoce. Chvilku vám chybí, škoda, že už to skončilo, žádné rozbalování dárků. Ale v lednu zapomenete, že nějaké byly. Jak nám říkali ve skautu: Užijte si je, ale uvědomte si, že vyhoří stejně rychle, jako tahle prskavka.

love | via TumblrFollow me

Skoro 3 týdny bez blogu
a pořád stejně divná!
Poe