Jojojojojo. Už mi to zase jede:3 Jdu Vám přidat příběh. Psát pokračování povídky po dvou týdnech není nic moc, nedělejte to.
Úvod si můžete přečíst tady.

"Aarone? Pohněte si, vypadá, že se naše Larrinka už probouzí." "Jak silná je ta dávka?" "Dejte to tam celý." "Není to moc?" "Ne. A zamíchejte to. Jak můžete být můj nadřízený, jste tak..."
Rozhovor doktorů přerušila hlasitá rána. S leknutím jsem otevřela oči. Konvice s čajem. Roztříštila se po podlaze. Ten odpornej černej čaj byl všude. Na mý posteli, na plášti doktorky. Až teď mi došlo, že je to Tara, moje ošetřující lékařka. Vedle mě stál zmatený starší doktor, hádám tak kolem padesáti let. Tvářil se provinile. Tara byla naštvaná. Vyměňovali si docela zajímavý pohledy. Jakobych tam ani nebyla. "Jak jste mohl? Panebože, jste tak neschopný," řekla dost opovržlivým tónem. Vypadalo to, že se jí doktor snad chce omluvit, ale v tom ze sebe vyhrkla: "Omlouvám se za toto nedopatření, Larrie. Seznamte se s primářem tohoto oddělení, panem Woodym." Má tahle ženská snad dvě osobnosti? Nestačila jsem se divit. Podala jsem mu ruku. Rozlitej čaj stále všude kolem. "Ukliďte to tady, Aarone. Já vezmu Larrie do ordinace."
"Jak se cítíte, zlatíčko?" řekla jako nejsvatější člověk ve vesmíru, když jsem si sedla na bílé křeslo naproti ní. "Cítím divnou bolest v kostech. Jo, a taky mám žízeň." "Žízeň počká drahoušku. Mě teď zajímá, zda si pamatuješ, co se stalo?" Ten její sladký tón mě začal docela štvát. "Co se mělo stát?" "No než jsi k nám přijela, dítě." "Pamatuju si, že jste se mi došla představit. No a před tím..." Zarazila jsem se. Jakobych předtím ani nežila. Dívala jsem se na své dlaně dotýkající se nohou. Cítila jsem svůj vlastní dech a tlukot srdce. Ale co o sobě vím? Jmenuji se Larrisa Clayton. Dost možná to vím jen kvůli tomu, že mě tak předtím Tara oslovila. Sakra, to není dobrý. "Chceš mi říct, že si nepamatuješ, co bylo před tím?" Ticho ovládlo celou místnost. Ať jsem se snažila sebevíc, nic tam nebylo. Nula. Absolutní prázdno.
"Měla by sis jít lehnout, moje milá. Jsi ještě unavená," řekla klidným, tak trochu hypnotizujícím tónem a odešla do vedlejší místnosti. Vrátila se s plnou sklenicí. Nevypadalo to na vodu, spíš jako kdyby do toho zamíchala křídu. "Tohle vypij."
Nepředpokládám, že to někoho zajímá.
Je to spíš taková moje osobní challenge, jestli někdy taky něco dopíšu.
Užijte si neděli:)