Únor 2014

Setkání se sebou (1)

23. února 2014 v 9:35 | Poe |  Noční obloha
Jojojojojo. Už mi to zase jede:3 Jdu Vám přidat příběh. Psát pokračování povídky po dvou týdnech není nic moc, nedělejte to.
Úvod si můžete přečíst tady.
"Aarone? Pohněte si, vypadá, že se naše Larrinka už probouzí." "Jak silná je ta dávka?" "Dejte to tam celý." "Není to moc?" "Ne. A zamíchejte to. Jak můžete být můj nadřízený, jste tak..."

Rozhovor doktorů přerušila hlasitá rána. S leknutím jsem otevřela oči. Konvice s čajem. Roztříštila se po podlaze. Ten odpornej černej čaj byl všude. Na mý posteli, na plášti doktorky. Až teď mi došlo, že je to Tara, moje ošetřující lékařka. Vedle mě stál zmatený starší doktor, hádám tak kolem padesáti let. Tvářil se provinile. Tara byla naštvaná. Vyměňovali si docela zajímavý pohledy. Jakobych tam ani nebyla. "Jak jste mohl? Panebože, jste tak neschopný," řekla dost opovržlivým tónem. Vypadalo to, že se jí doktor snad chce omluvit, ale v tom ze sebe vyhrkla: "Omlouvám se za toto nedopatření, Larrie. Seznamte se s primářem tohoto oddělení, panem Woodym." Má tahle ženská snad dvě osobnosti? Nestačila jsem se divit. Podala jsem mu ruku. Rozlitej čaj stále všude kolem. "Ukliďte to tady, Aarone. Já vezmu Larrie do ordinace."

"Jak se cítíte, zlatíčko?" řekla jako nejsvatější člověk ve vesmíru, když jsem si sedla na bílé křeslo naproti ní. "Cítím divnou bolest v kostech. Jo, a taky mám žízeň." "Žízeň počká drahoušku. Mě teď zajímá, zda si pamatuješ, co se stalo?" Ten její sladký tón mě začal docela štvát. "Co se mělo stát?" "No než jsi k nám přijela, dítě." "Pamatuju si, že jste se mi došla představit. No a před tím..." Zarazila jsem se. Jakobych předtím ani nežila. Dívala jsem se na své dlaně dotýkající se nohou. Cítila jsem svůj vlastní dech a tlukot srdce. Ale co o sobě vím? Jmenuji se Larrisa Clayton. Dost možná to vím jen kvůli tomu, že mě tak předtím Tara oslovila. Sakra, to není dobrý. "Chceš mi říct, že si nepamatuješ, co bylo před tím?" Ticho ovládlo celou místnost. Ať jsem se snažila sebevíc, nic tam nebylo. Nula. Absolutní prázdno.

"Měla by sis jít lehnout, moje milá. Jsi ještě unavená," řekla klidným, tak trochu hypnotizujícím tónem a odešla do vedlejší místnosti. Vrátila se s plnou sklenicí. Nevypadalo to na vodu, spíš jako kdyby do toho zamíchala křídu. "Tohle vypij."


Nepředpokládám, že to někoho zajímá.
Je to spíš taková moje osobní challenge, jestli někdy taky něco dopíšu.
Užijte si neděli:)

Ego

15. února 2014 v 12:44 | Poe |  Příšerka
Konečně mi to jede! Díky ti, Firefoxi.
*Pointa článku: Jak v tomto světě nebýt povrchní?

Dva týdny. Už dva týdny žiju jako někdo jiný. Je to divný pocit. Všechny iluze o tom, že až začnete znovu, všechno bude lepší, zmizely. Popravdě, je to někdy ještě horší. Ale kdybych si stále neříkala, že se to změní a jednou zase vysvitne světlo a s ním i naděje, možná už tu taky nejsem.

V nouzi poznáš přítele. Ano, pravda je krutá, a nedivím se, že většina z nás, smrtelníků, ji vlastně ani nechce. Je dost hnusná, ukrytá pod nánosem těch hezčích, třpytivých lží. Je to daleko pohodlnější, žít ve lži. Nemusíte se o nic starat a můžete mít jistotu, že ta lež tu vždycky bude. Nezáleží, o čem zrovna bude lhát. Ale pravda je pořád jiná. Mění se podle reality. A realita se pořád mění. A stále se vyrovnávat s nějakou pravdou, jo, to je fakt na nic. *ten pocit, když už se v tom ztrácím i já*

Nicméně, tímhle jsem chtěla tak trochu naznačit, že přátelé jsou vzácným druhem lidí. Je lepší mít hodně přátel, kteří jsou tu na oko pro vás a můžete s nimi být cool a díky nim si ve společnosti i na fejsbůčku zvyšovat své ego NEBO mít přátele, které spočítáte na 5 a méně prstech, se kterýma můžete být sami sebou a věřit jim? Hm, hm, otázka, kterou rozlousklo jen málo lidí. Já taky možná ne.

Celé je to o egu. Ruku na srdce, kdo jste si nepřáli být oblíbení, hezcí a cool (a to všechno v téhle společnosti a tomto vesmíru)? S tímhle vším se ještě budu muset vyrovnat.

Untitled | via Tumblr
Facebook

Opět divný článek
psán v ještě divnějším rozpoložení,
zdraví Poe


Tak nějak za všechno díky

6. února 2014 v 18:46 | Poe |  Poutnice
Whoa! Chybělo mi to.
Víte, můj život se právě obrátil naruby. Fakta nejsou podstatná, prostě je všechno vzhůru nohama a i ta poslední jistota se rozpadla. A nejistota dokáže být pěkně zákeřná. Řekněme ale, že všechno nás něčemu učí..

Chtěla bych, aby se některé chvíle mého života nikdy nestaly. Když mě něco hodně bolelo, když jsem něco hodně zvorala, když jsem se necítila dost dobrá. Ale kdyby se nestaly, neměla bych odrazový můstek. Neměla bych to dno, které mi umožňuje stát pevně na nohou a znovu vyskočit. Nikdy bych si neřekla: Takhle to už dál nejde. Nepřemýšlela bych nad možnostmi, jak dát věci do pořádku a jak se cítit líp.

Mimochodem, nový začátek je úspěšně za mnou. Jo, považuji ho za úspěšný, protože jsem to čekala daleko horší a vlastně je to celkem v pohodě. Odvaha bývá odměněna, někdo mi to kdysi říkal. Právě počítám na rukou všechny chyby, co jsem udělala. Jo, použiju i nohy.

clara | via TumblrPJ
. | Wear

Mimochodem podruhé, téma týdne vypadá dobře, žejo?