Noční obloha

Setkání se sebou (1)

23. února 2014 v 9:35 | Poe
Jojojojojo. Už mi to zase jede:3 Jdu Vám přidat příběh. Psát pokračování povídky po dvou týdnech není nic moc, nedělejte to.
Úvod si můžete přečíst tady.
"Aarone? Pohněte si, vypadá, že se naše Larrinka už probouzí." "Jak silná je ta dávka?" "Dejte to tam celý." "Není to moc?" "Ne. A zamíchejte to. Jak můžete být můj nadřízený, jste tak..."

Rozhovor doktorů přerušila hlasitá rána. S leknutím jsem otevřela oči. Konvice s čajem. Roztříštila se po podlaze. Ten odpornej černej čaj byl všude. Na mý posteli, na plášti doktorky. Až teď mi došlo, že je to Tara, moje ošetřující lékařka. Vedle mě stál zmatený starší doktor, hádám tak kolem padesáti let. Tvářil se provinile. Tara byla naštvaná. Vyměňovali si docela zajímavý pohledy. Jakobych tam ani nebyla. "Jak jste mohl? Panebože, jste tak neschopný," řekla dost opovržlivým tónem. Vypadalo to, že se jí doktor snad chce omluvit, ale v tom ze sebe vyhrkla: "Omlouvám se za toto nedopatření, Larrie. Seznamte se s primářem tohoto oddělení, panem Woodym." Má tahle ženská snad dvě osobnosti? Nestačila jsem se divit. Podala jsem mu ruku. Rozlitej čaj stále všude kolem. "Ukliďte to tady, Aarone. Já vezmu Larrie do ordinace."

"Jak se cítíte, zlatíčko?" řekla jako nejsvatější člověk ve vesmíru, když jsem si sedla na bílé křeslo naproti ní. "Cítím divnou bolest v kostech. Jo, a taky mám žízeň." "Žízeň počká drahoušku. Mě teď zajímá, zda si pamatuješ, co se stalo?" Ten její sladký tón mě začal docela štvát. "Co se mělo stát?" "No než jsi k nám přijela, dítě." "Pamatuju si, že jste se mi došla představit. No a před tím..." Zarazila jsem se. Jakobych předtím ani nežila. Dívala jsem se na své dlaně dotýkající se nohou. Cítila jsem svůj vlastní dech a tlukot srdce. Ale co o sobě vím? Jmenuji se Larrisa Clayton. Dost možná to vím jen kvůli tomu, že mě tak předtím Tara oslovila. Sakra, to není dobrý. "Chceš mi říct, že si nepamatuješ, co bylo před tím?" Ticho ovládlo celou místnost. Ať jsem se snažila sebevíc, nic tam nebylo. Nula. Absolutní prázdno.

"Měla by sis jít lehnout, moje milá. Jsi ještě unavená," řekla klidným, tak trochu hypnotizujícím tónem a odešla do vedlejší místnosti. Vrátila se s plnou sklenicí. Nevypadalo to na vodu, spíš jako kdyby do toho zamíchala křídu. "Tohle vypij."


Nepředpokládám, že to někoho zajímá.
Je to spíš taková moje osobní challenge, jestli někdy taky něco dopíšu.
Užijte si neděli:)

Setkání se sebou (úvod)

24. ledna 2014 v 18:37 | Poe
"Ty už jsi zase podkopla nohy tý učitelce?" křikl na mě Vik přes celou chodbu. Jo, to poslední, co jsem potřebovala - aby to zase věděli všichni. "Viku, já tě asi zaškrtím!" Rozběhla jsem se zuřivě naproti svému malýmu bráchovi, kterej uměl být fakt pěknej spratek. "Pozor na ni, je nebezpečná!" "Zdrhej, Victore!" Podobné narážky se ozývaly ze všech stran, většinou z úst těch vydlabanců z ragby týmu. "Nemůžete už zavřít hubu?!" prudce jsem se otočila a zařvala na všechny ty malé parchanty, kteří mě a Vika stihli obklopit ze zadu, očekávajíc, že dojde k něčemu dramatickému. Vlastně jsem jen chtěla Vikovi připomenout, že dneska jdu ven s Darylem, takže všechny moje domácí práce logicky musí udělat za mě. Pokud chce, abych na něj byla hodná jako do teď, udělá to. Jenomže ti kluci to všechno zkazili. Okolo skříněk se začal tvořit nebezpečně velký dav a bylo jasné, že dřív nebo pozděj kolem půjde nějaký učitel, nedejbože paní Ulízlá, které se dnes kvůli jejímu pádu možná omylem rozcuchaly vlasy. Ups. Chaos rostl čím dál víc. Poslední kapkou bylo, když mě někdo ze zadu docela silně žduchl; tak, že jsem spadla přímo na Vika. "Vy debilové!" Vyjelo to ze mě tak nějak nečekaně. Nemyslím ta slova, ale ten zvuk. Nebylo to jen nějaký křičení, spíš jako to skřípání, když vám vrtaj zuby.
Chodbou se rozezněl drsný mužský hlas. Ředitel. Bylo vcelku jedno, co křičel. Všichni z toho chumlu najednou zdrhli. Kromě mě a Vika. Vik seděl na linu a záda měl opřené o skřínky. Já se stačila zvednout, ale asi jsem nevypadala zrovna fit. "Larrisa! Už zase! Jak nečekané. Mladá dámo. Máte problém," pan Howly se pokoušel vypadat velmi přívětivě a přesvědčivě, ale uvnitř jeho těla asi právě vřel pekelný kotel. Podal mi i mému bratrovi ruku, vetřel se doprostřed nás a v přátelském objetí jsme odpochodovali do jeho kanceláře. Jeho přívětivost však byla nějak podezřelá. Na to, že u sebe nosí vždy minimálně dva nože, byl jako násilnická autorita nejspíš proměněn vyšší silou na anděla. Nebo to byla jen maska. Můj strach začal nabírat intenzity.
-------
Praskání. Zvuky. Něco se mi nepříjemně vtíralo do uší. Sakra, ať to zmizí. Snažila jsem se rychle tomu zabránit zacpáním uší, ale pohyb obou rukou byl velmi náročný, skoro nemožný. "Larrisa Clayton? Co je to sakra za jméno?" čistý ženský hlas najednou přerušil všechen ten hluk. Někdo vešel do místnosti a pomalu přistupoval směrem ke mně. "Larrie? Ahoj. Já jsem Tara, tvoje ošetřující lékařka. Prodělala jsi silný záchvat. Stále nevíme, co přesně se stalo, diagnóza tvé nemoci se teprve vyvíjí. Chvíli tu s námi asi ještě zůstaneš." Pohladila mi ruku a na několik sekund ji jemně sevřela. Zvuky v mé hlavě najednou znovu zesílily. Pocítila jsem vnitřní slabost a najednou jsem zase upadla do hlubokého spánku.


Nápady se mají využívat. Larrie bude jednou z prvních lidí, kteří zažijí setkání se sebou. Nemám na mysli žádné meditativní techniky, to ne. Opravdu potká sama sebe. Chceš vědět víc?:)
Poe, the tourist in different worlds.
 
 

Reklama