Příšerka

Tulipán a tulipaní, celej den se k sobě klaní

22. března 2014 v 11:15 | Poe
Včera před školou rozdávali tulipány. No a tak jsem si jedny vzala. A cestou úplně zvadly a byly hnusné, škaredé a měla jsem chuť je vyhodit. Doma jsem je hodila do vázy a pořád z ní tak nechutně visely. Když jsem ale dneska ráno vstala, byly zase jako čerstvé, pevné, rovné a květy zase směřují pěkně nahoru^^
ehm jsem jediná, kdo v tom vidí hlubší, hluboký smysl? Ach, jak je ta příroda úžasná. Ode dneška miluju tulipány.


Čau lidi! Zase se ozývám po nekonečné době; ale vlastně je to jenom deset dní; ale i tak mi přijde, že můj život neustále prochází kvantovými skoky. Všechno se pořád mění, vyvíjí a tak. Tak proč to vlastně tak řeším? Můžu se přece uklidňovat, že zítra to bude jinak. Ale to počasí je krásné, to jo.

Zjistila jsem něco podstatného. Wejstuju čas být jako ostatní, místo toho, abych byla jako já se vším všudy. Wejstuju všechny příležitosti, které jsou pro mě a místo toho beru ty, které jsou pro ostatní. Jestli to teda někdo chápe. Ale já už jsem zvyklá, a vy ostatně taky. Prostě celá myšlenka spočívá v tom, že se konečně hodlám zaměřit na to, co chci JÁ a co baví MĚ. Hahahah, někteří už na to přišli. Congrats.

Co mě baví? No přece tužka a papír a pak taky ty barevný pastelky. Od tý doby, co jsem si je dovezla, jsem na nich závislá. Jo a pak taky ta černobílá břinkotruhla, se kterou mi to sice strašně nejde, ale až něco dokonale zahraju, je to takový tichý pocit výhry. A taky jídlo, to mě neopustí do konce života.

Serte na ostatní. Mějte se rádi a dělejte to, co vás baví.

Proč mi to tak dlouho trvalo?
Upozornění: Další záplavy mých oblíbených, tudíž divných obrázků přichází právě teď!

← capture →
http://cokgulenadam.tumblr.com/

Komu patří svět?! komu

12. března 2014 v 20:33 | Poe
Chcete pozitivní článek? Fakt ho chcete? Well, máte ho mít.

Víte, dojde chvíle v životě a něco ve vašem mozku aktivuje nějakou random výhybku, která vám to tam hezky přetočí naruby. A i v té největší temnotě můžete najít světlo, ovšem musíte ho rožnout^^ (Albus s námi) Myslela jsem si, že se to nikdy nestane. Že budu žít a temnota bude mojí součástí na doživotí. No ona vlastně je a bude, ale není zase tak hrozná, jak se zdá. A největší živnou půdu jí stejně dávám já, když přitakám a poddám se jí.

Vždycky to bude ve mně. Špatné vzpomínky, trapné momenty, chyby, pochyby, výčitky, nejistota, beznaděj a mohla bych pokračovat do nekonečna. Nic nikdy uvnitř nebude dokonalé. Vždycky budu mít možnost nad něčím fňukat, něčeho se bát a milion věcí si vyčítat. A stejně tak tady bude možnost být šťastná, vykašlat se na všechny ty věci, co mě táhnou dolů a prostě žít a užít si to. Nikdy nebude dokonalá chvíle. I tak si to můžeme užít. Život není růžový. Budou tu slzy, budou tu bouře, ale vždycky to přejde. Všechno na světě přejde.. Nejsme tu pro to, abychom se trápili. Jsme tu, abychom se radovali, padali, vstávali a učili se.

Víte, co mi z toho srabu nejvíc pomohlo? Jedinej, pitomej citát.

Svět patří těm, co se neposerou.


Jo, dámy a pánové, to je on. Stendynk ouvejšn plís.
Teď vás jdu zaspamovat milionem blbostí z internetu.
(díky nim žiju, mimochodem^^)

my life | via Tumblr
Follow me On Tumblr http://slacnky.tumblr.com/

Ego

15. února 2014 v 12:44 | Poe
Konečně mi to jede! Díky ti, Firefoxi.
*Pointa článku: Jak v tomto světě nebýt povrchní?

Dva týdny. Už dva týdny žiju jako někdo jiný. Je to divný pocit. Všechny iluze o tom, že až začnete znovu, všechno bude lepší, zmizely. Popravdě, je to někdy ještě horší. Ale kdybych si stále neříkala, že se to změní a jednou zase vysvitne světlo a s ním i naděje, možná už tu taky nejsem.

V nouzi poznáš přítele. Ano, pravda je krutá, a nedivím se, že většina z nás, smrtelníků, ji vlastně ani nechce. Je dost hnusná, ukrytá pod nánosem těch hezčích, třpytivých lží. Je to daleko pohodlnější, žít ve lži. Nemusíte se o nic starat a můžete mít jistotu, že ta lež tu vždycky bude. Nezáleží, o čem zrovna bude lhát. Ale pravda je pořád jiná. Mění se podle reality. A realita se pořád mění. A stále se vyrovnávat s nějakou pravdou, jo, to je fakt na nic. *ten pocit, když už se v tom ztrácím i já*

Nicméně, tímhle jsem chtěla tak trochu naznačit, že přátelé jsou vzácným druhem lidí. Je lepší mít hodně přátel, kteří jsou tu na oko pro vás a můžete s nimi být cool a díky nim si ve společnosti i na fejsbůčku zvyšovat své ego NEBO mít přátele, které spočítáte na 5 a méně prstech, se kterýma můžete být sami sebou a věřit jim? Hm, hm, otázka, kterou rozlousklo jen málo lidí. Já taky možná ne.

Celé je to o egu. Ruku na srdce, kdo jste si nepřáli být oblíbení, hezcí a cool (a to všechno v téhle společnosti a tomto vesmíru)? S tímhle vším se ještě budu muset vyrovnat.

Untitled | via Tumblr
Facebook

Opět divný článek
psán v ještě divnějším rozpoložení,
zdraví Poe

Něco jako čau

25. ledna 2014 v 8:59 | Poe
Začít přidávat příběh na pokračování jako první článek asi nebyl tak skvělý nápad, co? No, nevadí.

Tak já se asi zkusím nějak představit.
Jsem Poe. Je mi sweet sixteen, na kterých je sladký akorát ten název. Můj život je asi právě ve fázi, kdy skáču padákem - naprosto do neznáma, dělám věci, co bych za normálních okolností nedělala. No, to je jedno. Je to prostě complicated, a ano, budu používat anglická slovíčka v textu, protože mě to baví. Psaní je moje droga a psychoterapie. Můžu si tak vymyslet vlastní kámoše.

Strašně rychle se dokážu nadchnout pro absolutní blbosti, zamilovat se do divných věcí, lidí a tak. To možná vysvětluje moji posedlost Sherlockem (Cumberbitches :3... samozřejmě johnlockem taky), roztomilými gay páry, znovuobjevení Harryho Pottera, zamilovanost do nového tangle teezeru, závislost na kafém, Skyrimu a Johnu Greenovi. Vlastně, mám pokračovat? Jo, taky miluju Hunger Games. Od té doby se na násilí dívám ze zcela jiného úhlu (:D). Jo a taky chci mít kostnaté nohy.


Ehm, Poe, zase moc mluvíš. Moc mluvíš. Nesmíš je vyděsit hned na začátku.
Sakra.
 
 

Reklama